Betablokátory jsou coby jedna ze základních skupin antihypertenziv hojně využívané zejména v kardiologických indikacích. Jejich nežádoucím účinkem může být bronchokonstrikce, která může představovat klinicky významný problém zvláště u pacientů s astmatem či chronickou obstrukční plicní nemocí. Na tuto skutečnost je třeba myslet. Je však třeba se jí bát?
Rozdělení betablokátorů
Na úvod si připomeňme, že betablokátory antagonizují katecholaminy navozené stimulační účinky na srdeční kontraktilitu, frekvenci, na dráždivost převodního systému a přenos vzruchu, a proto mají nezastupitelné místo v terapii pacientů zejména se srdečním selháním a se stavy po infarktu myokardu. Tyto žádoucí účinky jsou mediované přes receptory β1 umístěné zejména v myokardu a ledvinách, nežádoucí účinky přes β2 v bronších. Podle afinity k oběma podtypům receptorů beta můžeme betablokátory dělit na kardioselektivní (např. betaxolol, bisoprolol, metoprolol, nebivolol) a neselektivní (např. sotalol, propanolol, timolol, labetalol a karvedilol, který má i vazodilatační účinky). Pro praxi je třeba připomenout, že i v případě kardioselektivních betablokátorů podávaných v maximální dávce dochází k antagonizaci receptorů β2.
Studie použití betablokátorů u astmatu
Dosud neexistuje jasný konsenzus ohledně používání betablokátorů u astmatiků. Doporučené postupy a zejména praktický přístup pneumologů a kardiologů se liší. Dle některých guidelines je možné nasadit betablokátory po pečlivém zvážení individuálního poměru rizika a benefitu, jinde jsou betablokátory u astmatu přímo kontraindikované.
Autoři níže citované britské studie si proto vzali za cíl zhodnotit kohortu více než 35 tisíc pacientů aktivně léčených pro astma a zároveň ICHS. V průběhu následné fáze (follow-up) byly přepsány asi 14 % pacientů kardioselektivní betablokátory a asi 1 % neselektivní. Během tohoto v průměru 3,5 roku trvajícího období došlo k 608 závažným exacerbacím astmatu (což odpovídá incidenci 4,4 na 1000 pacientoroků), resp. 4234 středně závažným exacerbacím (odpovídá 50,4 na 1000 pacientoroků). Po korekci na odpovídající věk, pohlaví a dobu fáze follow-up odpovídá 1 exacerbaci asi 9 pacientů bez zaznamenaných potíží. Navíc se nepodařilo prokázat, že by dokonce i vysoká dávka kardioselektivního betablokátoru významně zvyšovala riziko závažné či středně závažné exacerbace astmatu (incidence rate ratio [IRR] bylo ve všech případech kolem 1). Naopak v případě použití vysokých dávek neselektivních betablokátorů přesahovalo IRR pro závažné exacerbace hodnotu 12. Nutno však podotknout, že při užívání nízkých až středních dávek se riziko exacerbace významně nezvyšovalo.
Mohou pacienti s astmatem užívat betablokátory?
Dle stávající praxe se betablokátory u nemocných s astmatem často vysazují nebo ani nenasazují, i když z hlediska kardiálních komorbidit jsou jednoznačně indikované. Ze závěru uvedené studie však vyplývá, že u pacientů, u nichž jsou betablokátory indikované je možné tuto léčbu za určitých podmínek ponechat. Jak můžeme snížit riziko nežádoucích účinků a pacienty léčit dle aktuálních poznatků?
- Použít kardioselektivní betablokátor.
- Nasadit nejnižší dávku.
- Pomalu titrovat směrem k maximální účinné dávce, která je dobře tolerována.
(zem)
Zdroje:
1. Češka R. a kol. Interna (2., aktualizované vyd.). Triton, Praha, 2015.
2. Morales D. R., Lipworth B. J., Donnan P. T. et al. Respiratory effect of beta-blockers in people with asthma and cardiovascular disease: population-based nested case control study. BMC Med 2017; 15 (1): 18, doi: 10.1186/s12916-017-0781-0.
