Jak poznat stav, kdy diabetik ztrácí sílu čelit své nemoci? Jak v něm zakořenit pozitivní přístup a motivovat jej k dodržování léčebného režimu? I zdánlivě banální intervence praktického lékaře může mít zásadní efekt.
Bezmoc vůči cukrovce v životě diabetika
Ač psychologické aspekty spojené s léčbou diabetu stále stojí spíše na okraji zájmu kliniků, jejich dopad na život pacientů může být zásadní. Termín diabetes distress, do češtiny přeložitelný jako „diabetické trápení“ či „diabetická úzkost“, se proto v posledních letech začíná více objevovat v programech konferencí i na stránkách odborných časopisů. Jde o stav, kdy pacient nucený potýkat se s chronickou a na léčbu velmi náročnou chorobou propadá negativismu a pocitu beznaděje. Důsledkem bývá − kromě celkově snížené kvality života − také nedostatek motivace k léčbě a ztráta kontroly nad nemocí. Nejedná se přitom o žádnou raritu – prevalence tohoto problému v diabetické populaci údajně dosahuje 18–35 %. Podobnou měrou navíc postihuje diabetiky 1. i 2. typu.
Diabetická úzkost a rozhovor s pacientem
Od „klasické“ deprese či úzkosti se diabetická úzkost liší právě souvislostí se ztrátou kontroly nad hladinou glykémie. Diabetes je hlavní příčinou, jeho nezvládání a zhoršování pak hlavním důsledkem. Nemocní se mnohdy za své psychické utrpení stydí, vnímají jej jako slabost a snaží se jej skrývat. Praktický lékař tak může sehrát ve vyhledávání těchto rizikových pacientů důležitější roli než diabetolog. Po navázání otevřeného a laskavého rozhovoru mohou z úst ohroženého pacienta zaznívat věty jako:
- „Cukrovka mi každý den bere spoustu energie.“
- „Cukrovka ovládá můj život.“
- „Často mám pocit, že léčbu nezvládám.“
- „Ať se budu snažit, jak chci, stejně jednou skončím s ... (komplikací diabetu).“
- „Moji blízcí mě v ... (režimovém opatření) nepodporují.“
Existuje také několik dotazníků a hodnoticích škál diabetické úzkosti. Jednou z nejpoužívanějších je 17položková Diabetes Distress Scale (DDS17), kterou vyvinuli Polonsky et al. v roce 2005.
Nenechte v tom diabetika samotného
Praktický lékař může svým přístupem k diabetikovi výrazně ovlivnit jeho postoj k nemoci a k sobě samému. Jak by měl takový přístup vypadat?
1. Naděje místo obav. Vnitřním důvodem k léčbě by neměl být strach z děsivých komplikací, ale naopak delší, šťastnější a zdravější život. Tento zdánlivě drobný detail ve skutečnosti představuje rozcestí mezi pozitivní a negativní motivací. Pacienti by měli být ujišťováni, že při dobré kontrole diabetu je riziko komplikací malé.
2. Realistické cíle. Při rozhovorech o potřebě zhubnout, více se hýbat nebo jíst zdravěji by pacient neměl být zavalen tabulkovými údaji a seznamy „povoleného“ a „zakázaného“. Lepší je postup po drobných krůčcích s ohledem na sociální kontext jedince.
3. Snaha má smysl. Pacientovi by měly být zdůrazňovány viditelné výsledky jeho úsilí. Velmi přínosné mohou být domácí „pokusy“ s glukometrem, kdy člověk sám pozoruje, jak zdravější potraviny a pohybová aktivita zlepšují jeho glykemickou kontrolu. Každý pokrok v léčbě by měl být také okomentován a pozitivně oceněn na pravidelných prohlídkách. Naopak přílišné kárání a odsuzování bývají obvykle kontraproduktivní.
(luko)
Zdroje:
- Fisher L., Hessler D. M., Polonsky W. H., Mullan J. When is diabetes distress clinically meaningful? Establishing cut points for the Diabetes Distress Scale. Diabetes Care 2012; 35 (2): 259−264, doi: 10.2337/dc11-1572.
- Polonsky W. H., Fisher L., Earles J. et al. Assessing psychosocial distress in diabetes: development of the Diabetes Distress Scale. Diabetes Care 2005; 28 (3): 626−631.
- Iyengar V., Brown A. Diabetes distress: why it’s common and what we can do about it! diaTribe 2015 Dec 12. Dostupné na: https://diatribe.org/diabetes-distress-why-its-common-and-what-we-can-do-about-it
- Diabetes distress: dealing with the weight of diabetes. American Association of Diabetes Educators, Chicago, 2017. Dostupné na: www.diabeteseducator.org/docs/default-source/living-with-diabetes/tip-sheets/healthy-coping/distress_eng.pdf?sfvrsn=2
